Umíte zvířecí řeč??

14. března 2009 v 19:29 | Kikisek007

KOČIČÍ

Sociální chování

Kočka je individualista. Sama se rozhoduje, v jaké společnosti bude trávit svůj čas. Je těžké stanovit jí hranice a nebo ji v něčem omezovat. Přesto na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem je kočka díky několikatisíciletému soužití s člověkem schopná vytvářet sociální vazby se svým okolím. Kočky žijící divoce vytvářejí malé skupinky tvořené z příbuzných samic, jejich mláďat a jednoho, nanejvýš dvou kocourů. Jedná se tedy o matriarchát.
Kocouři se po dosažení pohlavní dospělosti obyčejně z tohoto společenství vytratí, kočky zůstávají v revíru své matky a rozšiřují její skupinu. Mláďata vychovávají společně a vyhánějí vetřelce. K dospělým kocourům jsou tolerantnější, neboť ti pro ně nepředstavují takovou konkurenci a jsou vhodnými partnery na páření. Kočky jednoho společenství se dělí o potravu, kterou jim poskytuje člověk, loví však každá samostatně. Dospívající kočky si svojí ulovenou kořistí rády hrají (pokud mají jiný zdroj potravy).
Kočky jsou klidná zvířata, která prospí většinu dne. Pohybují se potichu a člověk o nich mnohdy ani neví. Koťata a mladí jedinci jsou divočejší a hravější. Divoce žijící kočky vybíjejí svou energii při lovu a v případných bojích s vetřelci. Kočky žijící v domácnostech však možnost lovu nemají a proto musí vybít svou energii jiným způsobem - hrou s majitelem, šplháním po škrabadle nebo jiných místech. Kočka jako domácí mazlíček si obvykle vytvoří pevný a něžný vztah se svým majitelem.

Komunikace

Kočky podobně jako lidé nekomunikují pouze pomocí zvuků ale i mimikou celého těla a ocasu. Postavení uší, rovněž tak rozšíření či zúžení zorniček naznačuje duševní náladu kočky. Nezastupitelným komunikačním prostředkem pro kočky jsou též pachy, které kočky zanechávají na lidech a okolí otíráním, škrábáním a též značkováním močí.

Gestikulace a mimika

Řečí těla kočky vyjadřují zejména pocity jako je např. strach, radost a agresivita. Všeobecně se kočky snaží opticky zvětšit jestliže jsou agresory a nebo jsou potěšené. K tomu jí slouží srst, kterou je schopna naježit a tak dosáhnout žádaného efektu zvětšení. Dalším spolehlivým indikátorem nálady kočky je její ocas. Kočka, která má radost z něčeho má vztyčenou hlavu a ocas. Hřbet bývá v tomto případě vyklenutý a kočka se lísá o svého pána. Když má hravou náladu, má ocas tvar otazníku a kočka poskakuje a loví předměty vhodné k ulovení. Kočka, která má strach, se snaží opticky zmenšit tím, že pokrčí nohy a sklopí uši k hlavě. Pokud chce zastrašit jinou kočku, zdvihne zadní část těla, vzpřímí ocas a pohybuje jeho špičkou ze strany na stranu. Vrcholně rozčílená kočka připravující se k útoku má natažené všechny končetiny, naježenou srst, vztyčený ocas a je celá nahrbená.
S postavením těla souvisí úzce i postavení uší, hmatových chlupů, očí a čela. Spokojená kočka má vzpřímené uši, uvolněné hmatové vousky a velikost zornic odpovídá současnému osvětlení. Rozčílená kočka má uši sklopené dozadu, hmatové vousky naopak napřímené směrem dopředu, zúžené zornice a pokrčený nos. Vystrašená kočka má uši sklopené do stran a rozšířené zornice.
Kočky se všeobecně snaží vyhnout konfliktním situacím a jak to situace dovoluje, tak radši nepozorovaně zmizí. Ve většině situací si kočky navzájem vyjasní svou situaci pohledem a řečí těla. Kočky vyjadřují specificky svůj vztah k člověku. Svoji radost, důvěru, přátelství a náklonnost projevují tím, že spí co nejblíže k němu, lísají se k němu, vyhledávají jeho přítomnost, olizují jej a předou.

Hlasové projevy

Odborníci uvádějí 16 různých zvuků, které kočky vydávají. Některé zvukové signály úzce souvisejí s momentální situací, ve které se kočka nachází (například prskání, vřeštění, mňoukání, předení, volání říjné kočky a jiné).
Všechny zvuky vydávané kočkami se dají rozdělit do tří skupin podle způsobu jakým je kočka vydává. Jedná se o vrčení, vokály a pronikavé vřeštění.
Kočka vrčí se zavřenou tlamou. K vrčení řadíme též zvuky jako předení a zvuky, které kočka vydává na uvítanou.
K vokálům patří zvuky, které kočka vydává postupným zavíráním tlamy. Tyto zvuky jsou velmi individuální a jsou u každé kočky jiné.
Vřeštivé zvuky vydávají kočky s široce otevřenou tlamou a jednotlivé zvuky kočka moduluje změnou tvaru ústní dutiny. Patří sem různé zvuky od syčení a prskání až po vřískání. Těmito zvuky komunikují kočky mezi sebou.

Předení

Předení je typický zvukový projev kočky. Tento zvuk každý majitel kočky slyší rád, neboť panuje všeobecná domněnka že jde o projev vrcholné spokojenosti. Mnohdy však kočky předou i tehdy, když jsou poraněné nebo mají bolesti či dokonce umírají.
Existuje více teorií o důvodech předení. Předení se vyskytuje už u malých koťátek, což pravděpodobně matce naznačuje, že jsou v pořádku a matka zase přede proto, aby koťatům zvýšila pocit bezpečí. Kočky dokáží příst velmi dlouho beze změny hlasitosti a předou i při nádechu a výdechu. Tím se liší kočka domácí od kočkovitých šelem, které předou jen při výdechu.
Nejčastějším vysvětlením předení je, že vzniká vibracemi nepravých hlasivek uložených za pravými hlasivkami v hrtanu. Jiná teorie říká, že předení vzniká fázově posunutými stahy hrtanu a bránice.

PSÍ

Řeč našeho pejska se projevuje především jeho mimikou a pantomimikou, která samozřejmě není u všech stejná, ale určité prvky se objevují u každého z nich a u většiny pejsků mají stejný význam. Každý majitel psa se musí naučit porozumět především řeči svého psa, naučit se z výrazu očí, pysků, zubů, srsti, uší, ocasu a držení celého těla, i jeho hlasových projevů porozumět reakcím psa na nejrůznější situace a podněty.
Malamut, lajka, akita a další tzv. primitivní plemena, která mají blíže ke svým původním předkům, používají rozvinutější soustavu gest a signálů těla ke komunikaci s jinými psy. V jejich rejstříku se vyskytuje více agresivních vzorců a také větší množství gest naznačujících podřízenost a velmi málo používají štěkot. A naopak domestikovanější plemena se vyjadřují více štěněčím způsobem.
Např. kavalír, buldoček, mops a další mají mnohem chudší slovník a obvykle větší množství signálů podřízenosti než agrese. Hůře rozeznávají signály jiných psů, což někdy mívá za následek to, že jsou častěji terčem útoku dominantnějších psů. Proto je velmi důležité štěně správně socializovat mezi druhými psy, aby se naučilo rozeznávat a používat svou psí řeč.
Uvedeme zde některé znaky, je třeba ale vědět, že musíte posuzovat všechny znaky společně a v kontextu se situací, nejde vytrhnout jeden znak ze souvislého sledu chování a udělat jednoznačný soud, některá gesta používají zvířata i v jiných situacích, například vrtění ocasem je opravdu mnohoznačné a pes ho používá v mnoha obměnách při více situacích.
Ofenzivní gesta
Zvednutá hlava, široce otevřené oči, upřený pohled, strnulý postoj, lehce ohrnuté pysky, koutky stažené vpřed a obrácené dopředu, zvýrazněné a dobře viditelné obočí, vztyčené uši, ocas vysoko nesený nebo v horizontální poloze při útoku, kálení na vyvýšených místech, rozhrabávání půdy po vykálení, kopulační pohyby (pokud se nejedná o krytí hárající samice nebo přesměrované chování).
Gesta podřízenosti
Přikrčený, nahrbený hřbet, hladké čelo, přivírání očí, dozadu stažené pysky, stažený ocas mezi nohama a někdy až na břicho, stažené uši k lebce, mrkání a uhýbání očima, nabízení hrdla protivníkovi, převalení se na záda a nabízení břicha, někdy při tom takoví psi současně močí, slinění (pokud není vyprovokováno jiným podnětem, jako např. nevolností při jízdě autem, chutí k jídlu ap.)
Teritoriální chování
Přeznačkovávání svou močí po jiných psech, vytí při vymezování svého území (pokud u vás jezdí houkající sanitka nebo vůz firmy Family Frost, hlásí místní rozhlas, asi jste si všimli, že řada psů doprovází tyto zvuky vytím tak, jak postupně vůz projíždí ulicemi), štěkání na vetřelce za plotem, válení se po zádech a současné rozhrabávání trávy a zeminy okolo sebe.
Ocas
Pomocí ocasu pes zdůrazňuje a signalizuje svůj emoční stav. Ocasem pes vyjadřuje nejen radost z příchodu pána či psího kamaráda nebo člena smečky, ale mírným vrtěním signalizuje pes i přípravu k útoku. Pes, který si brání své území před jiným vetřelcem, vrtí ocasem rovněž. Ocasem pes signalizuje dominanci a podřízenost. Během útoku je u dominantního psa ocas ve vodorovném postavení. Znevýhodnění psi s ocasem kupírovaným s ním vrtí daleko intenzivněji, aby jejich gesta nebyla přehlédnuta. Někdy můžeme pozorovat, jak pes s kupírovaným ocasem vrtí celou zadní částí těla.
Poklona
Přední část těla leží na zemi, zadní je zvednutá, často z ní hravě povyskočí, předstírajíc, že na svůj protějšek útočí. Tato poklona je užívána psy při námluvách, kdy tato gesta dělají psi i fenky, ale nejčastěji je to přímá význam ke hře jak druhému psu, tak člověku.
Ježení srsti na hřbetě
Někteří psi zježí hřbet celý, jiní pouze na kohoutku a nad ocasem. Cílem je vzbudit dojem, že jsou větší. Projevují se tak, když signalizují dominanci, ale zároveň i překvapení nebo strach.
Válení
Pes se pozvolna směrem od plece až po celý hřbet převalí do páchnoucí látky, většinou organického původu, jako jsou výkaly, mršina ap. Rituální verze tohoto chování se válení se v aportu (míček, klacek). Na psu je často zřejmé, že mu toto působí požitek. Existují různé teorie o tom, proč to pes činí. Nejstarší je teorie, která jako důvod tohoto chování uvádí snahu o překrytí vlastního pachu, což psa zvýhodňuje tehdy, když loví. Jiná teorie soudí, že důvodem může být informace pro ostatní psy o tom, že pes našel něco poživatelného. Třetí teorie uvádí jako příčinu snahu psa o upoutání pozornosti příslušníků svého druhu. Takoví psi vskutku přitahují pozornost jiných psů, kteří je s nepokrytým zájmem očichávají a někdy je i následují se vyválet v nalezeném předmětu.
Vystavování
Při spatření pohybu, který pes přikládá něčemu živému, při spatření zvěře, psů i člověka v dálce, pes zvedne přední packu a nehybně stojí tímto směrem. U některých loveckých plemen je tento rys vyšlechtěn tak, aby pes vydržel nehybně vystavovat celé desítky minut kořist a signalizovat tak lovci, kde se nachází. Původ této schopnosti je snaha o nevyplašení kořisti a opatrné se přibližování.
Šťouchání čenichem
Vyvinulo se patrně ze štěněcího žebrání o vyvrženou potravu, značí přátelskost a touhu po pozornosti. Používají ho většinou podřízení psi na nízkém stupni hierarchie.
Štouchnutí pánví
Gesto přátelství, důvěry, vyskytující se většinou během vítacího rituálu.
Úsměv
Toto je poměrně vzácné gesto, kterého jsou schopni jen někteří psi, je to dědičný rys, používaný výhradně vůči člověku. Pes otevře tlamu, stáhne pysky a ukáže zuby, současně projevuje přátelská a vítací gesta.

Psí řeč

S málokterým jiným zvířetem na Zemi si člověk rozumí i beze slov. Foto: redakceFoto: redakce kliknutím náhled zvětšíte

Mezi člověkem a jeho psem existuje zvláštní způsob komunikace. Stejně jako pes dokáže vycítit náladu i nejbližší záměry pána, i majitel dobře pozná, co právě pes cítí, k čemu se chystá nebo je-li v dobré fyzické i psychické kondici.
K mimoslovní komunikaci s člověkem (i se zvířaty) používá pes celou řadu prostředků. Mnohé jsou typické jen pro konkrétního psa, jiné jsou společné pro plemeno a většina pro všechny psy. Má to jednu neopakovatelnou výhodu: v zásadě člověk rozumí každému psovi na světě bez ohledu na "mateřštinu" obou.
Řeč těla
Existuje celá věda o neverbální a mimovolné komunikaci. Nejen manažeři se za drahé peníze učí, jak poznat např. nervózního či nekorektního obchodního partnera, rozpoznávat signály, které protějšek nechtěně vysílá a na jejich základě dopředu předjímat závažná rozhodnutí. V podstatě totéž platí i ve vztahu člověk a pes, jen signály jsou trochu jiné.
Šťouchnutí čenichem nebo pánví vyjadřuje přátelství. Psi tyto doteky využívají během vítacího rituálu. Olizování od dospělého psa znamená uklidňování, u štěňat ve vrhu navzájem je vyjádřením vzájemné náklonnosti, štěňata usilovně olizující pysky dospělého psa mají atavistickou touhu donutit člena smečky k vyvrhnutí natrávené potravy - jak to doposud funguje ve vlčích společenstvích. Někteří psi si zvykli používat olíznutí lidské tváře jako relativně bezpečné a přitom účinné gesto, které funguje především ve vztahu s dětmi - odradí každé dítě od pozornosti, kterou psovi věnuje a která mu je nepříjemná.
Známé vrtění ocasem může způsobit nebezpečné nedorozumění, i když v překladu znamená "těším se, mám radost": a to když pes zároveň cení zuby. Vrtění ocasem v tomto případě neznamená přátelské gesto, ale těšení se na útok. Cenění zubů k dásním je poslední výstrahou před útokem. Může být doprovázeno zježením srsti na hřbetě, které samo o sobě znamená strach i přípravu na boj: i my lidé známe "hrůzou zježené vlasy", a psi si tak mimovolně dodávají nějaký centimetr navíc, aby vypadali ve svých i protivníkových očích mohutnější.
Pozor na objímání majitele s pro psa cizím člověkem: pes je může pochopit jako projev nadřazenosti a nepřátelství vůči pánovi. Také úsměv, při kterém jsou vidět zuby, může pes vnímat jako výstrahu před bojem. Sahání na hlavu bere pes jako výraz nadřazenosti, takže je třeba vysvětlovat dětem, aby nehladily neznámé psy bez dozoru. Dalším možným rizikem může být boj o potravu - dítě sahá cizímu psovi do misky nebo zvedne rohlík, který upustilo na zem a který pes chápe už jako svou kořist.

Řeč očí

Podle toho, jak se pes dívá člověku do očí, pozná každý chovatel, že pes něco vyžaduje: pamlsek, pohlazení nebo třeba vycházku. Konkrétněji pak pes přání "popíše" štěknutím, pohledem k misce nebo přecházením. Pes, který se naopak do očí nedívá, se bojí: čeká ho pokárání nebo povinnost, kterou nemá rád (např. koupání, česání, užití léku).
Řeč očí je však dvousečná zbraň a tak přímý pohled cizího člověka může některý pes vnímat jako hrozbu.

Hlasové projevy

Kromě štěkání jako typického hlasového projevu disponují psi celou řadou dalších dorozumívacích zvuků. Každý chovatel zná hlasové projevy svých psů v celé škále od ňafání a kňučení až po vrčení a štěkání, a dokáže přesně specifikovat jejich význam.
Vrčením na členy domácnosti snaží štěňata upevnit své postavení ve smečce. Musíme však rozlišovat kousání a vrčení při hře, které je v přijatelné míře zcela v pořádku a při kterém není třeba štěně napomínat, a vrčení, které znamená reálnou hrozbu.
Štěkot nelze rozlišovat jen na základě toho, jestli jej pes vydává při hře nebo při upevňování pozice ve smečce. I nechovatel pozná, že jednotlivé akustické vlastnosti štěkání se mění v závislosti na chování psů. Hlasité atonální štěkání doprovází okamžiky, kdy se pes brání nebo naopak vyhrožuje útokem, dále situace sociální nejistoty a fyzické bolesti. Harmoničtější štěkání je spojeno s kladnými interakcemi, například s hrou či podřízeným chováním. Takové zvuky nejsou vlastní divoce žijícím psovitým šelmám, takže někteří vědci usuzují, že štěkání vzniklo kvůli dorozumění s lidmi. Existují také výzkumy, kdy lidé, kteří doposud neměli příliš zážitků se psy, měli jen na základě poslechu různých typů štěkání určit, k jakým situacím se štěkot vztahuje - zda k očekávání žrádla, ke hře s jinými psy nebo z osamění. Naprostá většina pokusných osob přiřadila ukázky štěkání správně k příslušným situacím, a to i když šlo o lidi, kteří psa nikdy neměli. Z toho se usuzuje, že psí štěkot je každému člověku srozumitelný.

Řeč pachu

Pachové značky nejsou ve vzájemné komunikaci mezi člověkem a psem právě rozhodujícím nástrojem porozumění, přičemž na vině je jednoznačně člověk se svým nedokonale vyvinutým čichem. Pes však člověku pomáhá pomocí pachových značek vyznačit jejich společné teritorium, přinejmenším vůči jiným psům.
Člověk, který se cítí ohrožen, vydává charakteristický pach strachu. Pokud se jedná o situaci, že se majitel bojí vnějších podnětů (např. bouřky), stresuje svým strachem i svého psa. Pokud se člověk bojí cizího psa, dává mu to najevo kromě výše popsaných způsobů komunikace (pohyby, křikem, upřeným pohledem) také pachem. Je přirozeností divoce žijících šelem, že kořist, která svůj strach dává najevo ať útokem nebo zmíněným pachem, je hodna pronásledování. Pes, ať chceme nebo nechceme, šelmou stále je.

Nedorozumění rovná se konflikt

Nejen v psím světě platí, že pokud dojde k nepochopení, může vzniknout konflikt. A o konfliktech se psy vědí své celé generace cyklistů, běžců a běžkařů, motocyklistů nebo třeba pošťáků. Pokud o psovi předem víme, máme ještě čas zareagovat, nebo se o to alespoň pokusit. Nehodláme zde propagovat obranu silou (např. pomocí různých obušků nebo sprejů), protože budeme předpokládat, že nejsme na psa, který nás ohrožuje, nijak předem připraveni.
Když máme podezření, že nás chce pes napadnout, začneme pomalu couvat, nedíváme se mu přímo do očí a klidně na něj mluvíme. Pokud i přesto pes zaútočí, otočíme se k němu zády, přikrčíme se s rukama v klíně a napneme záda. V této pozici nám pes nemůže tolik ublížit, jako kdybychom k němu zůstali otočeni čelem, a pokud máme v tuto chvíli u sebe vlastního psa, můžeme jej v této pozici skrýt v náručí. Svého psa můžeme také vysadit do koruny nejbližšího stromu nebo ho "přehodit" přes plot, pokud nějaký v blízkosti je.
Pokud se perou psi mezi sebou, odtrháváme je od sebe chycením za ocasy. Vyhneme se tak zbytečným poraněním, která mohou zvířata v zápalu boje způsobit i vlastnímu pánovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama